Most – Už dnes se odehraje česká premiéra hry Drž se! nezávislého režiséra a scénáristy Paula Bourna (psali jsme ZDE). Skvělý dramatik s profesními zkušenostmi z různých koutů světa se musel vypořádat s českými divadelními zvyklostmi, které nemají jinde ve světě. A popsal také, co jej přimělo tuto komedii s prvky dramatu vytvořit.
Paula Bourna přivedl na sever Čech umělecký ředitel Filip Nuckolls. Seznámili se, když oba zasedali jako porotci při divadelním festivalu. „Zaujalo mě, že Paul celou dobu pracuje jen s autorským texty. To mě velmi lákalo ke spolupráci. A Paula naopak lákalo vyzkoušet si práci se stálým ansámblem, což je pro něj něco, s čím se dosud nesetkal," poznamenal jednatel divadla Filip Nuckolls. Nezvyklé situace ale nastali i pro herce divadla. „Paul nám začal dělat rozcvičky, takové seznamovací hry před samotnou zkouškou. A nám došlo, že to v cizině dělají právě proto, že ti herci se běžně neznají, pro každou inscenaci se skládá zcela nový tým herců, kteří se věnují jen té jedné jediné inscenaci," dodal Jiří Kraus, představitel titulní role.
Paul Bourne je nezávislý režisér a scenárista a umělecký ředitel divadelní společnosti Menagerie Theatre Company v Cambridge ve Velké Británii. Režíroval a produkoval více než osmdesát profesionálních inscenací v deseti různých zemích, včetně České republiky, kde režíroval hry pro Divadlo 6-16 – včetně Korespondence v Kultu a Jatkách 78 v Praze.
Mezi jeho mezinárodní úspěchy patří Frobisher’s Gold (Londýn, West End), Stand By Your Van (Edinburgský festival a Florida, USA), Guignol (světová premiéra hry Tennesseeho Williamse v New Yorku), americké turné Complete Works of William Shakespeare Abridged, Yellow Boat (New York a Londýn), evropské premiéry Oleanny a Tajné zahrady (Frankfurt) a světová premiéra Bliss (Londýn a Platonovův festival v Rusku).
Byl uměleckým ředitelem ve Frankfurt Playhouse a Center Stage v New Yorku. V současnosti působí jako umělecký ředitel festivalu nových dramatických textů The Hotbed New Writing Festival v The Cambridge Junction. Vyučuje také tvůrčí procesy, produkci a komunikační dovednosti na Univerzitě v Cambridge, Harvardu a DAMU v Praze. Kromě toho vede projekty zaměřené na kreativitu a mediální poradenství pro mezinárodní společnosti, včetně Nike, Liverpool F.C. a BBC.
Záběr z inscenace Drž se! Foto: Tomáš Branda/Městské divadlo v Mostě
Co vás inspirovalo k napsání této hry?
Po mnoho let jsem si vedl „malý černý notýsek“ se zajímavými příběhy, které jsem četl v novinách a časopisech. Tyto příběhy měly bizarní prvky lidského zájmu a možná by z nich mohl vzniknout námět na hru. Jednoho dne jsem si v londýnských The Times přečetl článek o „touch the truck contest“ (dotkni se náklaďáku) v Texasu v USA. Článek začínal takto:
„V září 1992 dorazilo 24 soutěžících do autosalonu Jack Long Nissan v Longview v Texasu. Pravidla byla jednoduchá: stát jednou rukou přiloženou na zbrusu novém pickupu Nissan Frontier – žádné opírání, žádné klečení. Každou hodinu pětiminutová přestávka, každých šest hodin patnáctiminutová. Poslední soutěžící, který vydrží stát, získá auto. O tři dny později si vítěz Benny Perkins odvezl svou vytouženou cenu domů…"
Pomyslel jsem si – to je šílené! Ale zároveň fascinující. Ten článek jsem si zapsal do svého notýsku a o pár let později jsem ho otevřel a pomyslel si: tenhle příběh má obrovský divadelní potenciál… drama, konflikt, touha, vytrvalost, humor… proč se ho nepokusit převést na jeviště?
Začal jsem na něm pracovat se svým autorským týmem v Cambridge a vytvořili jsme workshopovou inscenaci této soutěže nazvanou Stand by Your Van. Poté jsme hru rozšířili – přidali další postavy (soutěžící) a uvedli ji na Edinburgh Festival a na Floridě v USA. A nyní, o mnoho let později, jsem ji přepsal pro české publikum. Byl to příběh z mého „malého černého notýsku“, který prostě musel být vyprávěn…
Vnímáte tuto hru spíše jako komedii, psychologické drama, nebo něco mezi tím?
Ten příběh je vlastně jednoduchý – 12 lidí stojí hodiny a hodiny u auta. Ale zároveň je v něm obsažen celý život… halucinace, zranění, tanec, zpěv, hádky, hysterický smích, zrada, láska i nenávist. Jen jeden soutěžící má sílu, odhodlání a vytrvalost k vítězství. Je to tedy komedie a drama – kdo vyhraje? Kdo přežije? Kdo si tu situaci užívá? Kdo ji nenávidí? Kdo lže? Kdo říká pravdu? Je to takový mikrokosmos života – kdo bude vítěz a kdo poražený? Je to vtipné? Ano! Je to dramatické? Ano… je to život „přilepený k autu“!
Jaké hlavní téma nebo poselství chcete tímto představením sdělit divákům?
Chci, aby si diváci užili tu „jízdu životem“ se všemi jeho nečekanými zvraty – aby si představili sami sebe v té soutěži. Co by udělali, aby vyhráli? Dokázali by zůstat vzhůru tři nebo čtyři dny? Chci, aby se diváci do postav hluboce vcítili – aby na jevišti viděli kousek sebe. Chci, aby soutěž byla napínavá až do poslední vteřiny – kdo odpadne? Kdo začne usínat? Komu vypoví službu nohy? Kdo přijde o rozum?! Hra je o tom, jak moc něco chceme a jestli jsme toho schopni dosáhnout – nejen získat auto, ale otestovat sami sebe, přijmout výzvu a zjistit, co v nás doopravdy je, když jsme pod obrovským tlakem.
Byly některé postavy inspirovány skutečnými lidmi nebo událostmi?
O jedné z těchto skutečných soutěží byl natočen dokument Hand on a Hardbody, který jsem viděl až poté, co jsem napsal první verzi hry. Po jeho zhlédnutí jsem přidal dvě nové postavy – Evangelickou křesťanku a „provokatéra“, kteří jsou inspirováni opravdovými lidmi z dokumentu. Jinak jsou mé postavy spíše archetypy – reprezentují různé členy společnosti. A samozřejmě jsem je musel upravit, aby odpovídaly postavám specifickým českému prostředí. Některé z nich tedy mají rysy mých českých přátel a kolegů – jejich pohled na svět, způsob řeči a myšlení. Doufám, že v nich diváci poznají skutečné české charaktery i univerzální archetypy.
Ke které postavě máte osobně nejblíže?
Dobrá otázka! Myslím, že se nejvíc podobám Igoru Jandovi – moderátorovi soutěže. Snaží se vytvořit nejlepší možnou show, je odhodlaný udělat z ní velkolepou podívanou a udělá cokoli pro to, aby se lidé bavili. Takový jsem já – i Igor - někdy zodpovědný, jindy jako ten, kdo ztrácí kontrolu, ale vždy chci vytvořit co nejdynamičtější, nejvtipnější a nejdramatičtější show!
Překvapilo vás během zkoušek něco, co vás přimělo změnit původní koncept?
Protože jsme hru přesunuli z USA do průmyslového města na českém pohraničí (ne nutně Most!), měl na ni obrovský vliv můj překladatel a dramaturg Michal Pětík. Strávili jsme hodiny a hodiny debatami o tom, jací Češi jsou – jak vnímají svět, jaké mají priority, hodnoty, zájmy, předsudky. To vše ovlivnilo styl a obsah hry Drž se! (nový název – Hold on!).
Samozřejmě i herci během zkoušení přispěli novými nápady, nové způsoby, jak říct něco jinak - „Moje postava by tohle nikdy neřekla“ nebo „Co kdybychom zkusili tohle?“. To je to kouzlo nového scénáře – můžete ho během zkoušek upravovat a přizpůsobovat. Na první zkoušce jsem jim řekl: Tohle je moje dítě, ale teď je to naše dítě – pojďme ho vychovat společně! A samozřejmě všechny vtipné repliky vymysleli herci – já si připisuji zásluhy jen za pár! Herci vedle Michala Pětíka a Filipa Nuckollse odvedli úžasnou práci při adaptaci hry tak, aby si zachovala americký styl, ale měla skutečné české postavy.
Jak jste pracoval s herci, aby jejich postavy působily autenticky?
Protože je teď hra česká, spoléhal jsem na herce, aby mi řekli, jaké by jejich postavy měly být. Povzbuzoval je, aby byli upřímní a autentičtí – vytvořit postavu, ve kterou věří, a ukázat nám, jak by reagovala v každé situaci – takže jsem se opravdu spoléhal na upřímnost, vhled a talent herců. Je to jako bych vytvořil základní kostru hry, ale oni ji oživují – hravě a pravdivě. V této verzi Drž se! máme spoustu nových postav, takže nekopírujeme nic z předchozích představení, jde o novou, jedinečnou verzi. Cíl ale zůstává stejný: Opravdu chci vyhrát to auto… zvládnu to??!
Jaké byly největší výzvy při zkouškách?
Největší výzvou bylo přizpůsobit se českému způsobu práce. Třicet let se svými herci a souborem následuji stejný vývojový proces: pracovat výhradně na jednom projektu – dva týdny příprav – pět týdnů zkoušení a poté dva týdny až dva měsíce (někdy dva roky!) každý den představení, dokud máme publikum! To pro mě bylo velmi odlišné – herci zkouší se mnou ráno, pak hrají večer v jiných inscenacích a mezitím zkouší další představení. Skutečnost, že se hra hraje pouze dvakrát, nebo třikrát za měsíc, pro mě byla úplně nová!
Ale byla to úžasná zkušenost a nemohu uvěřit, jak úžasní herci byli – museli při zkouškách pracovat v angličtině (přes překladatele Lenku Krestovou, Michala Pětíka a Tadeáše Horehledě) – a být tak trpěliví (většinou)! Někdy někdo neměl ponětí o čem je řeč – ale snad jsme trpělivostí, tvrdou prací a s úsměvem od divadelních bohů vytvořili něco skutečně inspirujícího, dramatického a vtipného – ať už byl jazyk jakýkoliv!
Napsala Jitka Pavlíková
