Kadaň – Fáma se nesla Kadaní rychlostí blesku: Karel Vašák zemřel. Přestože ji hned řada lidí začala vyvracet, zpráva o úmrtí malíře, který je znám také tím, že žije na okraji společnosti, v chatrči na bývalé skládce u chatové osady, si žila svým životem ještě několik dní.
„Vy jste určitě přišla kvůli té zprávě, co se ve městě povídá. Nevím, kdo to začal šířit a proč. Na internetu už se ten člověk, co to zveřejnil, omluvil s tím, že to taky od někoho slyšel. Lidé už prý začali řešit, že založí sbírku, aby se mohl udělat pohřeb,“ vítá mě s úsměvem u „svého území“, zatímco tlačí kolo po malé lávce přes příkop.
Je vedro, hned mi nabídne vodu ze studánky. Nad okem má patrnou čerstvou jizvu. Klobouk ji nezakryje. „Prý jste měl úraz hlavy, tak asi proto,“ nabízím odpověď. „Víte, že je to už podruhé, co o mně lidé rozhlásili, že jsem zemřel? Poprvé asi před třiceti lety. Byl jsem pryč a asi po roce se tu začalo říkat, že jsem v Alpách spadl ze skály. Jenže skály, to není nic pro mě,“ vypráví Vašák: „Když jsem se vrátil, jdu kolem hospody u kapličky a slyším, že je uvnitř ruch, tak že zajdu na jedno. Vejdu dovnitř a najednou hrobové ticho, tak říkám: Co je? Vidíte ducha? A pak jsem se dozvěděl, co se o mně vyprávělo.“
Poslední úraz byl skutečně tím, co bylo příčinou aktuální fámy. „Vracel jsem se s nákupem pozdě večer a nevím proč, místo po cyklostezce jsem se rozhodl jet po silnici. Na mostě jsem si to v půlce rozmyslel a jak jsem sjel z obrubníku, spadl jsem. Vůbec netuším, jak jsem se dostal domů, ale kolo jsem měl opřené venku, nákup položený u chaty. Asi jsem to dotlačil. Jediné, o co jsem přišel, je čelovka, kterou jsem měl přidělanou na kole. Ráno jsem si šel hlavu chladit do studánky, uviděla mě známá a zděsila se, že jsem se někde porval. Pak mi zařídila doktora, aby mi to zašil,“ vysvětluje Vašák. Doktor mu ještě vytkl, že nenosí helmu na kolo, jenže Vašáka neuvidíte jinak než s jeho pověstným kloboukem.
Proč Karla Vašáka zná celá Kadaň a okolní obce? Je svéráznou osobou, navíc umělec, který balancuje na hraně společnosti. Nikoliv ve zlém. „Postavil si na okraji chatové osady takovou chajdu. Celé to tam vyčistil, uklízí odpadky z okolí po turistech. Žije tam celý rok, i v zimě. Na otevřeném ohni si vaří. Tím vlastně i čistí les od klestí. Nikomu nevadí, běžně si zajede do města na nákup, na pivo, chodí na vernisáže. Má úvazek asi třicet hodin měsíčně pro obec Rokle,“ vysvětluje starosta Jan Losenický a dodává, že pomoc odmítá i v zimě. „Víte, jak se pozná, že je skutečně zima? Že se spojí řeka a dá se přejít,“ zamyslí se Vašák. Zima v Kadani je prý brnkačka, zvládl ji totiž i v Krušných horách.
Karel Vašák je také jednou z postav dokumentu Majitelé reality, který vypráví o čtveřici postav. Mají většinou výjimečné schopnosti i nadání, podnikají věci, které by běžné lidi dělat nenapadlo. Jejich životní podmínky, v jednom případě rovněž psychická choroba, jim ovšem život komplikují.
Když jsem se zeptala na malování, rozpovídal se o poslední zakázce, kterou dostal od litoměřické diecéze. Měl namalovat několik kostelů v okolí, které se pak přetiskly jako pohledy. „Dostal jsem zaplaceno, ale i obrovský svazek pohlednic. Lidi mi za to chtěli platit, ale já jim řekl, že jsem zaplaceno dostal, že jestli chtějí, že mi můžou dát na jedno pivo, ale spíš jsem je rozdal,“ vypráví.
Momentálně svůj veškerý volný čas, poté, co odpracuje svůj úvazek v Rokli, věnuje hledání minerálů a polodrahokamů. „Tady v Krušných horách najdete i věci, které jsou prý jen v Africe. Důležité je vědět, kde a co hledat, proto si vždy nejdřív zjišťuji, co se v dané lokalitě nachází,“ vysvětluje, když postupně vybaluje své poklady.
Mnoho nálezů má Vašák uložených v nádobách s vodou, aby byla patrná kresba minerálu. Nejzajímavější "úlovky" má pečlivě uložené v krabicích. Foto: Jitka Pavlíková
Chalcedony nachází u Ahníkova, jaspisy a ametysty u Ciboušova. Všude má nádoby s vodou, v nichž má své nálezy, aby byla kresba stále vidět. V některých hrncích je voda s octem, aby se rozpustily usazeniny. „Mám kamaráda, který zafinancuje jejich rozřezání a vyleštění a za to si půlku nechá,“ vysvětluje, co bude s nálezy dál. Co udělá se svou polovinou, o tom zatím nemluví.
Zato už má plány na srpen: „To už bude teplá voda, tak půjdeme rýžovat zlato. Kdybych našel nějaký drobný valounek, udělám si z něj přívěšek na krk.“
Napsala Jitka Pavlíková
